Hercův den na jevišti

Den jako každý jiný, jen večer je zakončen divadelním představením. Pro mě i kolegy herce až rutinní záležitost. Větší nadšení je nejspíš vždy na straně diváka. Pro herce může být takový den, a přípravy na představení, obyčejnější, než si myslíte.

Prostějov - Je sobota, večer hraju opět po několika týdnech roli Britney v představení Britney goes to heaven prostějovského divadla Point - komedie o pěti mrtvých lidech, jež se setkávají někde mezi nebem a zemí a každý z nich s touto situací, vyrovnává po svém. Den bude probíhat všedně, bez speciálních příprav. Nejsou totiž potřeba, text umím už roky, jeho opakování v průběhu týdne bylo spíše z nudy. Sobotu tedy trávím poklidně doma a věnuji se jiným povinnostem.

Do divadla se nenalíčená a ve velmi pohodlném oblečení vydávám zhruba tři hodiny před začátkem představení a po cestě si pouštím playlist vytvořený pro mou roli, abych se do ní lépe vžila. „Naše Britney došla," zdraví mě kolegové ihned poté, co vstoupím do šatny. Po příchodu všech herců probíhá takzvaná ,,breptačka”,  při níž si velice rychle, nestrojeně, bez světel a rekvizit projedeme na jevišti celé představení. Již v průběhu ,,breptačky” a především po ní si všichni ve vlastním tempu chystáme kostýmy, líčime se a popíjíme.

Já osobně si zákládní líčení dělám tentokrát hned po příchodu do divadla. Z důvodu pověrčivosti mi ve sluchátkách při líčení hraje vždy stejná písnička. Líčení doladím do konce až pár desítek minut před začátkem představení a kostým si z důvodu jeho značné nepohodlnosti oblékám ještě později.

„Tak, za pět minut pouštíme dovnitř lidi, tak už nevycházejte a až budeme začínat, přijdu vám říct,“ dává nám instrukce režiser okolo půl sedmé. Nervozní nejsem. Po více jak roce repríz mě diváci ani hraní samotné do stresu neuvádí. S hereckými kolegy si ještě popřejeme ,, zlom vaz”, na což se odpovídá zásadně jen ,,čert tě vem”, protože ostatní přání přináší hercům smůlu.  

Blíží se můj vstup na jeviště, stojím za oponou a zhluboka dýchám. První scénu na jevišti zahraju s větší energií než obvykle, z čehož mám radost. Diváci se smějí víc než je zvykem, což nejen mně, dodává příjemný pocit a vědomí, že hrajeme dobře. 

Před posledními scénami k nám přichází režiser, aby nám sdělil, že musíme přidat trochu tempo, abychom zbytečně nepřetahovali čas. 

Aplaus, děkovačka a společná radost v šatně. „No nic, děcka, dnes tu s vámi dlouho nezůstanu, valím domů. Moc děkuju za špíl,“ loučím se prakticky hned po představní, protože jako introvert, který byl několik hodin v roli naproto kontrastní své osobnosti, jsem vcelku vyčerpaná, a tak odjíždím domů. Po cestě mlčím a dostavám se z role, což je pro mě mnohem těžší, než se do ní dostat. 

Představení už moc neprožívám, tak jako většina herců. Zvládnout celý den a užít si ho nám pomáhají malé rituály, ale ve finále, je to den jako každý jiný. 

foto: Adam Špičák pro Divadlo Point